27/01/2026
Nalezeno na internetu... článek od jedné ženy... Avšak znám i mnoho kluků, kteří vyrostli s tímto typem rodiče..a základní předpoklad, že máte nebo budete mít tento typ matky je... že řve na sociálních sítích,jak je důležité pro ženu mít vedle mateřství ještě kariéru... Protože její priorita a nastavení je, že děcko je něco,co si rychle splníme, abychom nebyly mezi ženami jako zebra mezi opicemi. Je třeba dokázat, že máme funkční rodidla a pak ze sebe dělat oběť,jak jsme trpěli a všichni nám teď dluží ústupky....
-----------
Ne každá žena, která porodí dítě, je matka. Ta naše - MILUJE JEN PENÍZE.
Takhle nějak vypadá psychicky vyrovnaná maminka..
Narodí se jí dítě a i přesto, že mateřství není vždy jednoduché kvůli nedostatku spánku, kojení, únavě a neustálé zodpovědnosti, cítí k tomu dítěti lásku, kterou slovy ani nejde popsat.
Chce o něj pečovat, chránit, být mu oporou, pomoci mu růst a zajistit mu pocit bezpečí, aby jej jednou mohla vidět stát na vlastních nohou, spokojené a v tom nejlepším případě cítit obrovskou hrdost i za sebemenší úspěchy. A rozhodně nic z toho nevidí, jako oběť.
A pak jsou tu matky narcistky.
Kategorie sama pro sebe.
Píšu to z vlastní zkušenosti, protože dokud si tím člověk neprojde, jen velmi těžko si dokáže představit, jak hluboké a dlouhodobé následky to má. Právě proto mě to přimělo tenhle příspěvek napsat.
Taková matka vám už od dětství dokáže říkat, že jste jí svým narozením zkazili život.
Moje sestra od malička poslouchala, že kvůli jejímu narození přišla matka o peníze, o svobodu a že se dokonce musela vzít otce.
Já jsem jako malá holka zase zaslechla, že jsem své matce zmařila emigraci do Německa, kde by prý měla lepší život.
A mohu vás ujistit, že tímhle to rozhodně nekončí.
Pokud je vaše matka narcistka bez špetky sebereflexe, která zachází s pravdou čistě účelově, každému vypráví jinou verzi reality a klidná, neagresivní komunikace je pro ni něco naprosto nepředstavitelného, může se vám stát přesně to, co se stalo mně.
Když mi bylo kolem dvaceti let, jela jsem se svým tehdejším přítelem na návštěvu k babičce a vzali jsme s sebou i naše psy. Zpočátku bylo všechno v pořádku, ale během rozhovoru začala moje matka psy krmit lidským jídlem, konkrétně bábovkou.
Opakovaně jsem ji slušně a klidně prosila, aby to nedělala.
V tu chvíli se ale během vteřiny změnila.
Začala na mě hystericky křičet, že mě porodila a že mého narození lituje.
ANO, KVŮLI BÁBOVCE.
Následovalo řvaní, že bych se měla sebrat a jít se léčit do Bohnic. Když začala stejným způsobem útočit i na mého tehdejšího přítele, už to nevydržel, vzal mě, psy a doslova nás odvedl pryč, aby nás dostal do bezpečí.
Samozřejmě následovalo to, co narcistická matka umí nejlépe.
Pomluvila mě všude kolem sebe a vytvořila obraz, že jsem to byla já, kdo u babičky udělal obrovskou scénu.
V ten den jsem s ní ukončila veškerý kontakt.
Pokud si někdo myslí, že došlo k nějaké sebereflexi, realita je úplně jiná.
To by snad dřív Darth Vader začal mít rád růžovou.
V její hlavě se mezitím zrodila úplně nová verze příběhu, podle které jsem ji vyměnila za peníze a za přítele. Faktem přitom je, že mi dva roky kradla alimenty, v jejím novém bytě jsem se nikdy necítila vítaná a můj tehdejší partner rozhodně žádný zazobanec nebyl a já musela pracovat už od 14 let.
Přesto jsem si vybrala klid a bezpečí vedle člověka, který se ke mně choval s respektem.
Možná vás napadne, že za dvacet let se přece člověk může změnit.
U narcistů se to ale nestává.
Oni se nemění, oni se jen postupně zhoršují.
Dnes je schopná tvrdit, že se pro nás obětovala, že to vlastně dělat neměla a že my jí teď musíme přát, aby se měla dobře. Pokud se my máme špatně, je to podle ní zasloužené a máme si to vyžrat.
Zároveň očekává, že se o ni se sestrou budeme starat, protože ona si to přece chudinka "z povolání" zaslouží.
Tenhle příspěvek nepíšu proto, abych vzbuzovala lítost, abych se mstila.
Píšu ho pro všechny, kteří vyrůstali s rodičem, jenž jim systematicky bral pocit vlastní hodnoty, bezpečí, právo na klidný život a finančně je zneužíval.
Píšu ho proto, aby ti, kteří něco podobného nezažili, pochopili, jak neskutečně těžké a vyčerpávající je mít v životě takového člověka.
A také proto, aby ti, kteří se v tom poznávají, věděli, že v tom nejsou sami a že volba odejít není selhání, ale často jediná cesta k přežití.
