05/03/2026
Ty hajzlové ani nepoděkujou.
Čtu komentář na FB Armáda České republiky pod reels o repatriačních letech.
A říkám si: ty jsi tam byla?
Poděkovali jsme. Všichni.
A ne jednou.
Když jsem děkovala vojákovi na palubě, usmál se na mě a řekl:
„Ale to je přece samozřejmé…“
Bylo v tom všechno.
Poděkovali jsme pilotovi. Vojákům. Posádce. Policistům, kteří stáli v kordonu na Terminálu 4 na Letiště Václava Havla Praha.
Pánovi na přepážce u pasů. Každému, kdo tam s námi byl.
I chlapi měli slzy v očích.
Po několika dnech nejistoty jsme byli konečně doma.
Ano, budeme na to vzpomínat.
Ale ne jako na dobrodružství s tím úšklebkem, který měl pan ministr.
Únava. Chaos. Informace po kouskách.
Snažíte se držet klid hlavně kvůli dětem.
Jako rodina jsme to zvládli.
Dokonce jsem nás pak zahlédla v reportáži na Česká televize.
Na letišti v Ománu hrajeme karty. Snažili jsme se to odlehčit.
Jsem vděčná. Opravdu.
Za piloty. Posádku. Policisty. Diplomaty z velvyslanectví v Rijádu.
Za dámy na informační lince Ministerstva zahraničí, které byly vážně skvělé a uklidňovaly nás.
Za všechny lidi, kteří dělají svoji práci tak, aby se ostatní mohli vrátit domů.
Někdy jste ve špatnou dobu na špatném místě.
A někdo jiný udělá všechno proto, abyste se z něj dostali.
